V březnu 1909 vyzvala městská rada Eibenstocku ke shromáždění starých a památných předmětů a nabídla je městské radě k odkoupení, aby mohla později zřídit vlastní muzeum. Především díky Otto Findeisenovi, učiteli, městskému kronikáři a místnímu historikovi Eibenstocku, byly shromážděny četné exponáty. Tento plán však nebyl dále realizován.

Teprve 10. července 1937, kdy byl představen první exponát, pohár řeznického cechu z roku 1669, se myšlenka na muzeum znovu ujala.  Do srpna 1939 tak bylo vystaveno celkem 47 kusů, ale nikoli v muzeu, nýbrž ve výloze tehdejší čistírny. Druhá světová válka přerušila snahy o vybudování budoucího muzea. 

U příležitosti 800. výročí našeho horského města bylo v roce 1955 konečně otevřeno muzeum. Až do roku 1997 se na náměstí Platz des Friedens nacházelo místní historické muzeum. 

Díky angažovanosti a iniciativě některých občanů úzce spjatých s vyšíváním a úzké spolupráci s městem Eibenstock mohlo být v roce 1997 v Bürgermeister-Hesse-Straße znovu otevřeno muzeum vyšívání. Vedle výstavní dílny vyšívání, kde jsou hostům dodnes předváděny a v akci předváděny velké vyšívací stroje, si své místo našla i výstava místní historie Eibenstocku s modelovou železnicí - strmou tratí z horního nádraží do dolního nádraží Eibenstock.

V roce 2012 byla do muzea jako stálá expozice začleněna "Trumpoldova sbírka" s téměř 15 000 jednotlivými figurkami krušnohorského lidového umění, které shromáždila jedna rodina.

V roce 2018 přibyly další dvě výstavy: Kraußova sbírka, výstava řezbářských děl johanngeorgenstadtského řezbáře Gottfrieda Krauße, a Mechanické krajiny, replika typických východoněmeckých krajin s pohyblivými prvky od Petera Uhliga. 

Jak se ložiska cínu a rudy v západních Krušných horách stále více vyčerpávala, práce v hornictví kolem roku 1760 prudce poklesla. Nebyla práce, nebyl chléb, a tak se na město snesl hlad, strádání a chudoba. Mnoho lidí zemřelo nebo oblast opustilo. 

 V roce 1775 přišla z Polska do Eibenstocku mladá žena jménem Clara Angermannová jako zachránkyně v nouzi. Učila ženy a dívky tamburínu, vyšívat háčkem a položila tak základ k tomu, aby se Eibenstock stal městem výšivek. Z původně skromného místního obchodu se časem vyvinul prosperující vyšívací průmysl, který Eibenstocku přinesl světovou proslulost a prosperitu.

Vývoj vyšívání pokračoval, a tak byl v roce 1829 vynalezen ruční vyšívací stroj. Ruční vyšívání tak bylo nahrazeno strojovým. V té době všichni členové rodiny pracovali dlouho do noci. Ženy a děti převzaly práci při navlékání jehel do ručního vyšívacího stroje. Později byl i tento pracovní krok mechanizován. Následně byl v roce 1863 vyvinut člunkový vyšívací stroj s pantografem. Tento stroj byl v Eibenstocku představen v roce 1883. V roce 1910 byl konečně uveden do provozu automatický stroj řízený děrnou kartou s doprovodným děrovacím a opakovacím strojem. Částečně v nezměněné podobě se používá dodnes.

Poté, co se výšivky a jejich stroje dobře rozvinuly, ovládly výšivky z Eibenstocku světový trh již kolem roku 1900. Díky tomuto rozmachu byl Eibenstock napojen na stávající železniční síť. V letech 1904/5 byla postavena tzv. "strmá trať" Eibenstock - nejstrmější železnice se standardním rozchodem v Německu.

V letech po druhé světové válce vznikla z menších podniků výrobní družstva, která byla v roce 1972 znárodněna. V té době bylo ve vyšívání zaměstnáno více než 1000 lidí.
Dnes v Eibenstocku existuje už jen vyšívací firma Funke a firma Diersch & Schmidt.